zpět na výpis aktualit

"Rozeznat to, že váš příbuzný má Alzheimera, není vůbec jednoduché", říká primář Jan Cimický

6. 11. 2018 | Clementas Mlékovice | Clementas Kolín | Clementas Janovice | Clementas Hředle

Seniorský věk, nazývaný také jako třetí věk, je vlastně podzimem života. Doba se ale mění, zatímco dříve byl za starého považován již padesátník, dnes se stáří odsunulo k osmdesátníkům či devadesátníkům, vzácností už nejsou lidé dožívající se stovky. Na druhou stranu tento fakt s sebou přináší i problémy a komplikace. A o tom jsem si povídala s primářem Janem Cimickým, kterého jsem zastihla v Domově se zvláštním režimem Clementas v Mlékovicích.

Pane primáři, jak pociťujete za dobu své lékařské kariéry posun ve vnímání stáří?

Je zcela evidentní, že svět se mění. V dnešní době je normální dožít se více než 80 let. Když mně bylo 24 let a začínal jsem jako lékař, padesátiletý primář byl pro mě starý člověk, který se blíží smrti. Dnes je mi 70 a cítím se stále dobře. A znám třeba českého režiséra, kterému je 95 let a říká, že se musí dožít 105, aby trumfnul Vávru.

V takové kondici ale zdaleka nebývají všichni.

Jistě. S prodlužujícím se věkem přibývá těch, kteří potřebují péči – a bude jich stále více a bude to zřetelnější. Faktem totiž je, že člověku postupně ubývají síly, dostavují se různé potíže a choroby. Ten, kdo byl soběstačný, potřebuje najednou pomoc druhého.

Jak takovou situaci řešit? Je možné to zvládnout domácí péčí, nebo vyhledat nějaké specializované zařízení?

Když okolí není schopno zajistit adekvátní péči, musí se najít způsob, jak ji zajistit jinak. A samozřejmě jsou různá zařízení. V této oblasti došlo, vzhledem k tomu, jak roste počet seniorů, a tím i počet seniorů vyžadujících péči, k vývoji. Také u nás se zjistilo, že ani domovy důchodců nejsou schopny poskytnout seniorům potřebnou péči. Tím pádem pak přišla řada na LDN či psychiatrická oddělení nemocnic, kam se „odkládali“ senioři se zdravotními problémy, s různými typy demence. To vše jsem zažil, ale ta situace začala být alarmující. Protože člověka můžete přijmout jen tehdy, když pro něj máte postel. A tak se u nás začalo uvažovat o alternativě.

Dobře mají péči o seniory zajištěnou například v severních státech a ve Francii. Ukázalo se, že i u nás je zapotřebí, po vzoru těchto států, zřizovat domovy se zvláštním režimem, které poskytují zvláštní, tedy i kontinuální péči. Proto se začala budovat taková zařízení, jako je například Clementas v Mlékovicích. Poskytuje se zde péče lidem, kterým ubývá mentální schopnost – tzn. paměť, orientace. V takové situaci nastává nutnost spolu s ošetřovatelskou péčí propojit i somatickou a psychiatrickou péči. Při podávání léků musí být kontrolován stav klienta. Proto v Clementas jedenkrát týdně procházíme celé zařízení, známe klienty osobně. Také je potřeba pracovat i s personálem, doplňovat mu vzdělání, protože práce vyžaduje erudici, kterou řada lidí v dnešní době nemá. A tu je zapotřebí dodat.

Stáří člověka může přinést i změny osobnosti, chování. Jak rozeznat, kdy jsou to jen neškodné epizody a kdy už se jedná o závažnější poruchu, třeba Alzheimerovu chorobu?

Rozeznat to, že váš příbuzný či blízký má Alzheimera, není vůbec jednoduché. On je i rozdíl v tom, zda se jedná o Alzheimerovu demenci, nebo arterosklerotickou, čili stařeckou demenci. V tom druhém případě se stává, že je člověk na tom někdy lépe, jindy hůře. U Alzheimerovy nemoci zhoršování kontinuálně pokračuje. Ale většinou si lidé všimnou, že je něco v nepořádku spíše tehdy, až je upozorní okolí. Znal jsem případ, kdy se rodina, která pečovala o starší příbuznou, začala divit, že se na ně sousedé divně dívají a přestávají je zdravit. Až posléze se dozvěděli, že když odešli do práce a seniorka zůstala sama doma, chodila po domě a prosila o jídlo, protože prý jí doma nic nedali. Tam pak nastává situace, kdy si musíte buď sehnat někoho na hlídání, stejně jako u dítěte, nebo najít nějaké zařízení, kde se o takového seniora dokážou postarat.

Jak se potom zjistí, zda se jedná opravdu o Alzheimera?

Diagnózu může stanovit jen odborník a dělá se na základě MMSE testů. Ty obsahují 30 úkolů, které musí daný člověk splnit. Podle dosažené úrovně bodů se pak určí, zda se jedná o Alzhemerovu chorobu a v jakém stádiu.

Je možné pak péči o člověka s touto diagnózou zvládnout doma?

Doma většinou nemůžete poskytnout péči, která je adekvátní a permanentní. I když zůstanete doma z práce, ta 24hodinová péče, sedm dní v týdnu, bez nároku na odpočinek či na dovolenou, je psychicky i fyzicky nesmírně vyčerpávající. Musíte neustále hlídat, posléze i krmit, přebalovat, umývat a uklízet, přitom tuto práci člověk, o kterého se staráte, vůbec neocení. Naopak, v mnoha případech, vzhledem k tomu, že vlivem nemoci se mění osobnost, vám spíše různé věci vyčítá.

Vzhledem k tomu, že seniorů s diagnózou Alzheimerovy nemoci či jiným typem demence přibývá, jaká je šance sehnat pro něj péči ve vhodném zařízení?

Potřebných lůžek je stále nedostatek. Stát a státní instituce nejsou schopny se o takové lidi postarat, role privátních zařízení je a bude nezastupitelná. Bylo by sice optimální, kdyby se zlepšovala ekonomická situace státu a myslelo se i na tyto seniory. Ale je jasné, že bez soukromých domovů pro seniory či domovů se zvláštním režimem se neobejdeme. Samozřejmě s tím, že pokud takové zařízení není dotované, cena za pobyt je vyšší, ale škála poskytovaných služeb bývá širší, bývá lepší vybavení domova a ubytování.  

aA- aA++ aA+
Potřebujete poradit?